Steve Jobs jako idol?

„Lidé, kteří jsou natolik šílení, aby si mysleli, že mohou změnit svět, to opravdu dokážou!“ 

Právě mám rozečtenou knihu od Waltera Isaacsona, který napsal životopis Steva Jobse. Všichni na tuhle knihu pějí samou chválu. Ale jde opravdu o tu knihu nebo o rozporuplnou, zajímavou a vizionářskou osobnost Steva Jobse? 

Steve Jobs jako náš idol? 

Jeví se jako inteligentní, energický vždy pozitivní muž, který má opravdu revoluční nápady a sílu vytrvat. Ale v této knize je také popisován mnohdy, jako neslušná, chladná a nerespektující osobnost.

Jak je možné, že i přes to, že lidem v práci nenaslouchal byl úspěšný? Vždyť základy úspěšné komunikace apelují na to, že máme dvě uši a jednu pusu tak bychom měli více naslouchat než mluvit. Podle této knihy to vypadá, jako kdyby Steve nikdy nikoho skutečně neuposlechl a vždycky si jel svoje a zřejmě nechtěl vidět to, co si myslí nebo chtějí ostatní. A přesto byl tak úspěšný! Na jednu stranu z něj měli všichni respekt a příliš nechtěli, aby jim mluvil do jejich práce. Komu by bylo příjemné poslouchat věčnou kritiku a nepřijetí.  Ale i přesto tito lidé věřili, že má pravdu a že následovat jej vede k úspěchu.Protože dokázal věci vidět komplexně a odhadnout určitý potenciál jak v lidech tak v nápadech.

Byl jeho úspěch v tom, že se myslel jinak než ostatní a vždy se snažil přijít s něčím revolučním a naprosto dokonalým? Když se ho jeden reportér zeptal na to, jaký si dělal průzkum trhu o tom, jestli bude zájem o první Macintosh. Tak odpověděl otázkou: „ Dělal snad Alexander Graham Bell nějaký průzkum trhu, než vynalezl telefon? 

Může se Steve Jobs stát naším vzorem, když víme, že byl dán k adopci a celý život žil v adoptivní rodině. A přesto u svojí první dcery odmítal otcovství? A svoji dceru několik let ignoroval a dále k ní měl velice chladný vztah.

 Jeho pohled je naprosto hypnotizující myslím že si díky němu přiklonil na svoji stranu mnoho osobností.

Jeho vztah k penězům je také zvláštní nikdy nepracoval pro peníze a i přesto že byl multimilionář tak žil v mnoha ohledech velmi skromně.

Nezakládal společnost Apple kvůli zisku, ale kvůli výrobkům. Byl natolik ponořen do techniky a do toho že chtěl, aby se rozšířila mezi masy, že mu nikdy nezáleželo na tom, kolik z toho vydělá. O výnosy se začínal zajímat až při pohledu na firmu jako celek. Přál si jenom změnit svět.

 

A proč nás ve škole učí, že hlavním cílem firmy je zisk? Není lepší pracovat a věřit právě tomu nápadu a vizi? Proč cílem firem v ČR nemůže být příběh? Vize? Pomoc ostatním? Nebo dělat svět lepším? Je tak těžké přinášet nové a přidané hodnoty? 

I přes jeho zvláštní povahu shledávám jeho osobnost velice zajímavou a pro mě velmi přitažlivou. Jeho příběh a osobnost se nedá vystihnout ani shrnout na pár řádcích,ani kniha o skoro 700 stranách nedokáže vystihnout jeho podstatu :)

Výstup ze zóny nepohodlí!

Každý den v životě prožíváme podobné situace. Často odkládáme věci, do kterých se nám nechce, a ještě častěji se snažíme vyhnout pro nás nepříjemným situacím. 

Proč je tak těžké udělat v určitých věcech na které jsme zvyklý změnu? Nebo proč nám dělá problém s k něčemu odhodlat, rozhoupat se a udělat první krok? 

Pokud mám řešit určité typy úkolů tak postupuji od nejzábavnějších a nejjednodušších k těm co se jeví složitější a náročnější. Určitě se najde i mnoho takých, kteří začnou složitějším, aby to měli rychleji za sebou. Ale věřím, že pro většinu z nás je pohodlnější zvolit první alternativu.

V mnohých situacích je pro nás také jednodušší a pohodlnější přijmout názory druhých než si vytvořit názory vlastní. Říká se, drž hubu a krok. Ale je tohle heslo ještě klíčem k úspěchu? Je to přece tak snadné přijmout zaužívané vzorce, návyky, postoje.

Tohle dosvědčují i pokusy od různých psychologů, že při svědectví určité nehody, která se stane na místě, na kterém se pohybuje více lidí. Tak se najednou zodpovědnost rozptýlí mezi všechny na daném místě a každý čeká, že pomůže někdo jiný než právě on. Je stále jednodušší a pohodlnější spoléhat na ty ostatní. Kdybychom byli svědkem nehody samotní, je mnohem větší pravděpodobnost, že hned zareagujeme.  Protože nečekáme na to, že by za nás mohl vzít někdo zodpovědnost.

Psycholog Philip Zimbardo přichází s teorií, že ten člověk co dokáže opustit dav a svoje pohodlí, čímž se odlišuje od ostatních je vlastně hrdina. Označuje takhle ty, kteří se odhodlají a dokážou udělat, to co je opravdu správné nebo to co je v souladu s jejich hodnotami a nenechají se slepě strhnout většinovým názorem.

K tomu abychom udělali určitý čin, musíme vystoupit ze svého pohodlí. Překročit svoji takzvanou zónu komfortu. Překročení této zóny začíná už v tom, že ráno vstaneme z vyhřáté postele a končí, třeba tam kde zachraňujeme lidské životy.  Tato činnost se dá postupem času trénovat, po malých krůčcích až přejde ve zvyk. Nejen že při překonávání sebe samých jsme šťastnější a spokojenější a máme ze sebe radost. Ale také potom s větší lehkostí přistupujeme k věcem, které pro nás tvoří problém nebo překážku.

Často se mi stává to, že pokud se například nepřipojím k cizímu rozhovoru, který mě zaujme nebo neoslovím člověka v tramvaji do pěti sekund tak kontakt nenavážu už vůbec. Protože pak člověk začne přemýšlet, proč to neudělat a přemítá o tom, co všechno ho od toho odrazuje. Ale co když tímto že jsem obklíčena kruhem mého pohodlí, přicházím o nové kontakty, které by mohly hrát v mém životě velkou roli?

Potom co jsem si uvědomila že mám svoji svojí zónu komfortu začala jsem se k různým situacím stavět odhodlanějším a otevřenějším přístupem. Najednou když potkám partu neznámých kluků, kteří staví venku sněhuláka, nedělá mi problém se k nim na chvilku přidat. Protože mi v hlavě naskočí myšlenka, že těmito krůčky přispívám nejen ke svojí osobní efektivitě.