Výstup ze zóny nepohodlí!

Každý den v životě prožíváme podobné situace. Často odkládáme věci, do kterých se nám nechce, a ještě častěji se snažíme vyhnout pro nás nepříjemným situacím. 

Proč je tak těžké udělat v určitých věcech na které jsme zvyklý změnu? Nebo proč nám dělá problém s k něčemu odhodlat, rozhoupat se a udělat první krok? 

Pokud mám řešit určité typy úkolů tak postupuji od nejzábavnějších a nejjednodušších k těm co se jeví složitější a náročnější. Určitě se najde i mnoho takých, kteří začnou složitějším, aby to měli rychleji za sebou. Ale věřím, že pro většinu z nás je pohodlnější zvolit první alternativu.

V mnohých situacích je pro nás také jednodušší a pohodlnější přijmout názory druhých než si vytvořit názory vlastní. Říká se, drž hubu a krok. Ale je tohle heslo ještě klíčem k úspěchu? Je to přece tak snadné přijmout zaužívané vzorce, návyky, postoje.

Tohle dosvědčují i pokusy od různých psychologů, že při svědectví určité nehody, která se stane na místě, na kterém se pohybuje více lidí. Tak se najednou zodpovědnost rozptýlí mezi všechny na daném místě a každý čeká, že pomůže někdo jiný než právě on. Je stále jednodušší a pohodlnější spoléhat na ty ostatní. Kdybychom byli svědkem nehody samotní, je mnohem větší pravděpodobnost, že hned zareagujeme.  Protože nečekáme na to, že by za nás mohl vzít někdo zodpovědnost.

Psycholog Philip Zimbardo přichází s teorií, že ten člověk co dokáže opustit dav a svoje pohodlí, čímž se odlišuje od ostatních je vlastně hrdina. Označuje takhle ty, kteří se odhodlají a dokážou udělat, to co je opravdu správné nebo to co je v souladu s jejich hodnotami a nenechají se slepě strhnout většinovým názorem.

K tomu abychom udělali určitý čin, musíme vystoupit ze svého pohodlí. Překročit svoji takzvanou zónu komfortu. Překročení této zóny začíná už v tom, že ráno vstaneme z vyhřáté postele a končí, třeba tam kde zachraňujeme lidské životy.  Tato činnost se dá postupem času trénovat, po malých krůčcích až přejde ve zvyk. Nejen že při překonávání sebe samých jsme šťastnější a spokojenější a máme ze sebe radost. Ale také potom s větší lehkostí přistupujeme k věcem, které pro nás tvoří problém nebo překážku.

Často se mi stává to, že pokud se například nepřipojím k cizímu rozhovoru, který mě zaujme nebo neoslovím člověka v tramvaji do pěti sekund tak kontakt nenavážu už vůbec. Protože pak člověk začne přemýšlet, proč to neudělat a přemítá o tom, co všechno ho od toho odrazuje. Ale co když tímto že jsem obklíčena kruhem mého pohodlí, přicházím o nové kontakty, které by mohly hrát v mém životě velkou roli?

Potom co jsem si uvědomila že mám svoji svojí zónu komfortu začala jsem se k různým situacím stavět odhodlanějším a otevřenějším přístupem. Najednou když potkám partu neznámých kluků, kteří staví venku sněhuláka, nedělá mi problém se k nim na chvilku přidat. Protože mi v hlavě naskočí myšlenka, že těmito krůčky přispívám nejen ke svojí osobní efektivitě.